Nadpřirozený život
Lidé mají plochý, dvourozměrný pohled připoutaný k zemi. — Budeš-li žít nadpřirozeným životem, Bůh ti dá třetí rozměr: hloubku a s ní perspektivu, váhu i obsah.
Ztratíš-li nadpřirozený smysl svého života, tvá křesťanská láska bude dobročinností; tvá čistota slušností; tvé umrtvování hloupostí; tvá kázeň bičem a všechny tvé skutky budou neplodné.
Ticho je jako vrátný vnitřního života.
Paradox: je dosažitelnější být světcem než vědcem, ale je snazší být vědcem než světcem.
Rozptýlit se. — Potřebuješ se rozptýlit!…, buď tím, že otvíráš oči dokořán, aby dobře obsáhly obraz věcí, nebo tím, že je přivíráš kvůli své krátkozrakosti…
Zavři je úplně!: měj vnitřní život a uvidíš v netušených barvách a perspektivách divy světa lepšího, světa nového: a budeš se stýkat s Bohem…, a poznáš svou ubohost…, a zbožštíš se…, oním zbožštěním, které tě přiblíží k Otci, a díky tomu se staneš více bratrem svých bratří lidí.
Touha: Ať jsem já dobrý a ať jsou všichni ostatní lepší než já.
Obrácení je otázkou okamžiku. — Posvěcení je prací na celý život.
Na světě není nic lepšího než být v milosti Boží.
Čistota úmyslu. — Budeš ji mít vždy, když se stále a ve všem budeš snažit o jediné: líbit se Bohu.
Utíkej se do ran ukřižovaného Krista. Tam se naučíš střežit své smysly, budeš mít vnitřní život a budeš neustále nabízet Otci utrpení našeho Pána i Panny Marie, abys splatil dluhy svoje i dluhy všech lidí.
Tvá svatá netrpělivost, abys mu sloužil, není Bohu nemilá. — Ale byla by neplodná, kdyby nebyla provázena opravdovým zlepšováním tvého každodenního chování.
Napravit se. — Každý den trochu. — To má být tvá neustálá snaha, chceš-li se opravdu stát svatým.
Máš povinnost posvěcovat se. — I ty. — Kdo si myslí, že tento úkol je výlučně pro kněze a řeholníky?
Každému bez výjimky řekl Pán: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“
Tvůj vnitřní život má být přesně toto: začínat… a znovu začínat.
Uvažoval jsi ve svém vnitřním životě v klidu o tom, jak krásné je „sloužit“ se stále ochotnou vůlí?
Rostliny nebylo vidět, protože je zakrýval sníh. — A sedlák, majitel pole, s uspokojením podotkl: „Teď rostou uvnitř.“
— Myslel jsem na tebe: na tvou nucenou nečinnost…
— Řekni mi: rosteš uvnitř i ty?
Nejsi-li pánem sebe sama, i kdybys byl mocný, tvá panovačnost mi připadá směšná a je mi tě líto.
Je tvrdé číst v evangeliu Pilátovu otázku: „Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, anebo Ježíše, kterému říkají Mesiáš?“ — Ale je bolestnější slyšet odpověď: „Barabáše!“
A ještě hroznější je, když si uvědomím, že jsem — tolikrát! — svým odbočením z cesty také řekl: „Barabáše!“, a že jsem dodal: „Krista?… ,Crucifige eum!' — Ukřižuj ho!“
To všechno, co ti zrovna teď dělá starosti, je důležité více nebo méně. — To, na čem záleží absolutně, je, abys byl šťastný, aby ses spasil.
Nová světla! — Jakou máš radost, že ti Pán dal objevit nový obzor!
— Využij těchto momentů: je to chvíle, kdy máš propuknout v děkovný chvalozpěv: a je to také chvíle, kdy máš vymést kouty své duše, kdy se máš zbavit nějaké rutiny, kdy máš jednat nadpřirozeněji, kdy se máš vyhnout se možnému pohoršení bližního…
— Jedním slovem: ať se tvá vděčnost projeví konkrétním předsevzetím.
Kristus za tebe zemřel. — Ty… co máš udělat pro Krista?
Tvá osobní zkušenost — znechucenost, neklid a hořkost — tě přesvědčují o pravdivosti Ježíšových slov: nikdo nemůže sloužit dvěma pánům!
Dokument vytištěný z https://escriva.org/cs/camino/nadprirozeny-zivot/ (29.03.2024)