Přirozené lidské ctnosti

Svatý Lukáš vypráví v 7. kapitole svého evangelia: Jeden farizeus pozval Ježíše na hostinu. Vešel tedy do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. Tu přichází jedna žena z toho města, veřejně známá jako hříšnice, a jde umýt nohy Ježíšovi, který, jak bylo v té době zvykem, jí vleže. Vodou jsou při tomto dojemném mytí její slzy, ručníkem její vlasy. V drahé alabastrové nádobě přinesla olej a maže jím Mistrovy nohy. A líbá je.

Ten farizeus má špatné myšlenky. Nemůže si srovnat v hlavě, že by Ježíš mohl být schopen takového milosrdenství: kdyby to byl prorok, poznal by, kdo je ta žena, a jaká je. Ježíš tyto jeho myšlenky čte a vysvětluje mu: Vidíš tu ženu? Vešel jsem do tvého domu, vodu na umytí nohou jsi mi nedal, ona však mi nohy skropila slzami a utřela svými vlasy. Nepolíbil jsi mě na pozdrav, ona však od té chvíle, co jsem vešel, mi nepřestávala líbat nohy. Nepomazal jsi mi hlavu olejem, ona však mi vonnou mastí pomazala nohy. Proto ti říkám: je jí odpuštěno mnoho hříchů, protože projevila velkou lásku.

Nyní se nemůžeme zabývat nanejvýš milosrdným Srdcem našeho Pána. Všimneme si jiného aspektu této scény: jak Ježíš postrádá všechny ty projevy lidské zdvořilosti a pozornosti, které mu onen farizej nebyl schopen projevit. Kristus je perfectus Deus, perfectus homo. Bůh, druhá osoba Nejsvětější Trojice, i dokonalý člověk. Přináší spásu, ale nenarušuje přirozené lidské chování, a učíme se od něho, že chovat se špatně k člověku, Božímu tvoru, stvořenému k obrazu Božímu a podle jeho podoby, není vůbec křesťanské.

Jeden současný světský způsob myšlení i jiné další názory, které bychom mohli nazvat pietistické, se shodují v tom, že nepovažují křesťana za dokonale plnohodnotného člověka. Podle přívrženců prvního způsobu myšlení by požadavky evangelia udusily všechny lidské vlastnosti, podle zastánců druhého názoru by pokleslá přirozenost ohrožovala čistotu víry. Výsledek je stejný: neznat hluboké tajemství Kristova Vtělení, nevědět, že Slovo se stalo tělem, člověkem, a přebývalo mezi námi.

Moje lidská, křesťanská i kněžská zkušenost mi ukazuje pravý opak: neexistuje lidské srdce, i kdyby bylo sebevíc zabředlé v hříchu, které by v sobě neskrývalo, jako řeřavý uhlík v popelu, nějakou jiskřičku ušlechtilosti. A když jsem na takové srdce zaklepal, důvěrně a ohleduplně, a oslovil jsem je Kristovým učením, vždy vstřícně odpovídalo.

Na tomto světě se na Boha mnoho lidí neobrací; někteří lidé snad ani neměli příležitost slyšet božské učení nebo na ně zapomněli. Ale po lidské stránce jsou tito lidé upřímní, poctiví, soucitní, čestní. A odvažuji se tvrdit, že ten kdo má takové dobré vlastnosti, je na nejlepší cestě, aby byl velkodušný i vůči Bohu, protože přirozené lidské ctnosti jsou základem ctností nadpřirozených.

Je pravda, že osobní dobré vlastnosti ke spáse nestačí, nikdo nebude spasen bez Kristovy milosti. Ale když je člověk přirozeně čestný, Bůh mu k sobě ulehčí cestu a ten člověk může se stát svatým, —protože byli pokřtěni a přijímají i další svátosti— ale kteří se chovají nepoctivě, falešně, neupřímně, pyšně… A pak najednou upadnou. Připadají nám jako hvězdy, které na okamžik zazáří a najednou se neodvratně zřítí dolů.

Jako odpovědní Boží synové si musíme být vědomi toho, že Bůh chce, abychom byli po lidské stránce dobří. Ať se hlava dotýká nebe, ale nohy ať stojí pevně na zemi. Žít křesťansky neznamená přestat být člověkem nebo se vzdát snahy o získání těch dobrých vlastností, které mají někteří lidé, i když neznají Krista. Pro každého křesťana má velkou cenu spasitelná krev našeho Pána, který chce —znovu ti zdůrazňuji— abychom byli po lidské i nadpřirozené stránce dokonalí a neustále se snažili napodobovat Jeho, toho, který je perfectus Deus, perfectus homo.

Nejsem schopen stanovit, která je hlavní lidská ctnost, záleží to na různých hlediscích. A kromě toho je taková otázka zbytečná, protože nezáleží na tom, abychom pěstovali tu či onu ctnost, je třeba usilovat o to, abychom měli pokud možno všechny dobré vlastnosti. Všechny ctnosti se navzájem prolínají a tak snaha o to, abychom byli upřímní, působí, že jsme i spravedliví, veselí, vyrovnání.

Také nejsem schopen pochopit takový způsob uvažování, který rozlišuje ctnosti osobní a ctnosti společenské. Neexistuje žádná ctnost, která by připouštěla sobectví, každá ctnost nutně prospívá jak naší duši, tak duším našich bližních. Žádný člověk, Boží syn, nemůže chápat svůj život jen jako pečlivou přípravu své životní dráhy. Všichni bychom měli být spolu spojeni, a v řádu milosti, spojeni přece jsme, nadpřirozenými, svazky společenství svatých.

Současně bychom měli uvážit, že rozhodnost a odpovědnost spočívají na osobní svobodě každého jednotlivce, a proto jsou tyto ctnosti v podstatě osobní. Ale v zápase lásky nikdo nebojuje sám —nikdo není volným veršem, jak často opakuji, nějakým způsobem si všichni pomáháme nebo si škodíme. Všichni jsme články téhož řetězu. Pros nyní se mnou Boha, našeho Pána, aby tento řetěz ukotvil ve svém Srdci, dokud nepřijde den, kdy na něho budeme hledět v nebi tváří v tvář.

Budeme teď uvažovat o těchto přirozených lidských ctnostech. Zatímco já budu mluvit, vy se snažte o rozhovor s naším Pánem, proste ho, aby nám všem pomáhal, aby nás povzbuzoval, abychom dnes hlouběji pronikli do tajemství Vtělení, abychom i my, ve svém těle dovedli lidem živě svědčit o tom, který přišel na svět, aby nás vykoupil.

Cesta každého křesťana, každého člověka není snadná. Jsou samozřejmě období, kdy se zdá, že se nám všechno daří podle našeho očekávání, ale to většinou trvá jen krátce. Žít znamená čelit obtížím, cítit v srdci radost i nechuť, a v této kovářské výhni života může člověk nabýt statečnosti, trpělivosti, velkodušnosti, vyrovnanosti.

Statečný člověk je ten, kdo vytrvale koná to, co podle svého svědomí má konat, ten, kdo neměří hodnotu nějaké práce výhradně ziskem, ale službou, kterou tato práce poskytuje druhým lidem. Statečný člověk často trpí, ale nevzdává se, snad i pláče, ale své slzy polyká. I když protivenství sílí, neustoupí. Vzpomeňte si na přiklad z Knihy Makabejských: stařec Eliazar, který raději zemře, než by porušil Boží zákon: Statečně se vzdávám života, abych se ukázal hoden svého stáří a mladým zanechal ušlechtilý příklad, aby ochotně a svaté zákony.

Ten, kdo dokáže být statečný, nechce ze své ctnosti rychle něco získat, je trpělivý. Statečnost nás vede k přirozené i božské ctnosti trpělivosti. Trpělivostí zachráníte svou duši (Lk 21,19). Záchrana duše je založena na trpělivosti, která je skutečným kořenem i průvodcem všech ctností. Zachráníme svou duši trpělivostí, protože se naučíme sebeovládání.

A tato trpělivost nás vede k tomu, abychom byli chápaví vůči druhým lidem v přesvědčení, že lidé stejně jako víno jsou s přibývajícím věkem lepší.

Stateční a trpěliví lidé jsou pak i vyrovnaní. Ale není to vyrovnanost někoho, kdo si vykupuje svůj vlastní klid za cenu toho, že se nezajímá o své bratry nebo o veliký úkol každého člověka— šířit bez omezení po celém světě dobro. Jsou vyrovnaní, protože vždy existuje odpuštění, protože na všechno lze najít nějaký lét, kromě smrti ovšem, ale pro Boží děti smrt znamená život. Jsou vyrovnaní, i kdyby to bylo jen proto, aby mohli jednat rozumně: kdo zachovává klid, může přemýšlet, zkoumat všechna pro i proti, může rozumně posuzovat výsledky toho, co ho očekává. A potom v klidu učiní rozhodnutí.

V rychlosti si vyjmenujeme některé další lidské ctnosti. Vím, že ve vaší modlitbě k Pánu se objeví ještě mnoho dalších. Já bych se chtěl na chvíli zastavit u jedné nádherné vlastnosti. Je to velkodušnost.

Velkodušnost. To je veliký duch, široká duše, do které se toho hodně vejde. Je to vlastnost, která působí, že jsme ochotni vyjít sami ze sebe a vykonat velké činy ve prospěch druhých. U velkodušného člověka se nemůže uhnízdit úzkoprsost, nemá u něho místo skrblictví ani sobecká vypočítavost ani intrikánství. Velkodušný člověk věnuje své síly bez výhrady tomu, co za to stojí, a proto je i ochoten odevzdat se i on sám. Nespokojuje se s dáváním, ale on sám se dává. A tehdy se mu podaří nejvyšší projev velkodušnosti: dát se Bohu.

Dvě lidské ctnosti —pracovitost a píle— splývají v jednu jedinou v úsilí využívat ty hřivny, které dostal každý člověk od Boha. Jsou to ctnosti, které vedou k dobře vykonané práci. Protože práce —už o tom kážu od r. 1928— není žádným prokletím ani trestem za hřích. Kniha Genese o tom mluví ještě před Adamovou vzpourou proti Bohu. Podle Božích plánů měl člověk pracovat a spolupracovat tak na velkém úkolu tvoření.

Pracovitý člověk využívá času, který nejsou peníze, ale Boží oslava. Dělá to, co má, a dělá to s přesvědčením, ne z rutiny nebo aby něčím zaplnil čas, ale jako výsledek pečlivého a promyšleného uvážení. Proto je pilný. Normální použití tohoto slova diligente nám připomíná jeho latinský původ. Slovo diligente pochází ze slovesa diligo, to znamená milovat, oceňovat, volit jako výsledek pečlivé a starostlivé pozornosti. Není pilný ten, kdo pospíchá, ale ten kdo pracuje s láskou a dobře.

Nás Pán jakožto dokonalý člověk si zvolil manuální práci, kterou pečlivě a s vnitřním zaujetím vykonával téměř po celou dobu svého pozemského života. Provozoval řemeslo mezi ostatními obyvateli své vesnice a tato lidská i božská práce nám jasně dokazuje, že všední práce není jen něco bezvýznamného, ale že je to stěžejní záležitost našeho posvěcení, neustálá příležitost, abychom se setkávali s Bohem a velebili ho a chválili prací svého rozumu nebo svých rukou.

Přirozené lidské ctnosti od nás vyžadují vytrvalé úsilí, protože není snadné být dlouhodobě čestný v situacích, které vypadají, že ohrožují vlastní bezpečí člověka. Všimněte si jen, jak se řada lidí dívá na pravdivost. Opravdu vyšla z módy? Zvítězilo s konečnou platností kompromisní chování, oslazování hořkých pilulek a jiného okrašlování nepříjemné pravdy? Lidé se bojí pravdy. A proto tvrdí, že stejně už nikdo nežije pravdivě a nikdo neříká pravdu, že se všichni uchylují k přetvářce a ke lži.

Naštěstí však tomu tak není. Je mnoho lidí —křesťanů i nekřesťanů— odhodlaných obětovat svou čest i svou pověst za pravdu, nesnaží se za každou cenu vyhledávat přízeň těch, co jsou právě u vesla. Tito lidé milují upřímnost, a když zjistí, že se mýlili, svůj omyl dovedou přiznat a napravit. Nenapraví ovšem nic ten, kdo začal s lhaním, ten kdo z pravdy udělal pouhé zvučné slovo, které má jen skrýt jeho obojetné jednání.

Budeme—li pravdiví, budeme i spravedliví. O spravedlnosti bych mohl mluvit donekonečna, ale tady můžeme jen načrtnout některé rysy této ctnosti, aniž bychom ztratili ze zřetele účel těchto úvah: vybudovat skutečně pravý duchovní život na pevných základech přirozených lidských vlastností. Spravedlnost znamená dávat každému to, co mu patří, ale já bych dodal, že to nestačí. I kdyby si každý člověk zasloužil sebevíc, je třeba dát mu ještě něco navíc, protože každý člověk je mistrovským Božím dílem.

Nejlepší charita spočívá ve velkoryse přehnané spravedlnosti, je to charita, která zůstává většinou bez povšimnutí, ale která nese své ovoce v nebi i na zemi. Je chybné myslet si, že výrazy průměr nebo střední cesta jakožto charakteristika mravních ctností znamenají polovičatost, něco jako polovinu toho, co lze udělat. Tento střed mezi přemírou a nedostatkem je právě vrcholem, je to nejlepší, jak nám to ukazuje umírněnost. Na druhé straně však u božských ctností se nepřipouští žádná umírněnost: nelze věřit, doufat nebo milovat jinak než příliš. A tato láska k Bohu bez hranic se pak rozlévá na naše bližní v hojnosti velkomyslnosti, pochopení, milosrdné lásky.

Umírněnost znamená sebeovládání. Nemůžeme popustit uzdu všemu, co na nás doléhá ať tělesně nebo duševně. Ne všechno, co se může dělat, se má dělat. Je sice pohodlnější nechat se vláčet tak zvanými přirozenými pohnutkami, ale na konci této cesty najdeme jen smutek, osamocenost ve vlastní ubohosti.

Někteří lidé nechtějí nic odmítnout svému žaludku, očím, rukám, odmítají naslouchat těm, kdo jim radí, aby žili čistě. Rozmnožovací pud, který je sám o sobě vznešený, protože má účast na tvůrčí Boží moci, užívají nezřízeně jen pro své sobectví.

Nikdy jsem nemluvil rád o nečistotě. Chci mluvit o ovoci umírněnosti, která dělá z člověka opravdového člověka, který není upoután k bezcenným věcem, které se třpytí jako tretky, které tak ráda krade straky. Takový člověk se dokáže zříci všeho, co škodí jeho duši, a uvědomuje si, že tato oběť je pouze zdánlivá, protože, když žije tak, že leccos obětuje, zbaví se naopak mnoha otrockých závislostí a dokáže se z plného srdce těšit z Boží lásky.

Život pak dostává jasné rysy, nestřídmostí rozmazané, člověk je schopen starat se o druhé, sdílet všechno s ostatními lidmi, věnovat se velkým úkolům. Umírněnost činí člověka střídmým, skromným, chápajícím, dává mu přirozenou mravnost, která je vždy přitažlivá, protože na chování takového člověka je znát rozumné sebeovládání. Umírněnost neznamená omezenost, ale velkorysost. Mnohem více strádání je v nestřídmosti, kdy se srdce člověka zříká samo sebe, aby sloužilo prvnímu, kdo mu nabídne žalostný zvuk plechových kravských zvonců.

Kdo je moudrého srdce, je nazýván rozumným, čteme v Knize přísloví. Nepochopili bychom opatrnost, kdybychom ji chápali jako ustrašenost a nedostatek odvahy. Opatrnost se projevuje ve způsobu konání dobra: je třeba nejprve objasnit cíl a hledat ty nejvhodnější prostředky k jeho dosažení.

Ale opatrnost není hodnotou nejvyšší. Vždy bychom se měli ptát: opatrnost, ale proč? Protože existuje i jistá falešná opatrnost —měli bychom ji spíše nazývat vychytralostí— která slouží sobectví, která používá těch nejvhodnějších prostředků, aby dosáhla svého pokřiveného cíle. Jsme—li vychytralí, můžeme si i vysloužit výtku, kterou vyjádřil v jednom svém kázání svatý Augustin: snažíš se nachýlit srdce Boha, který je vždy rovný, aby se přizpůsobilo tvému zvrácenému srdci?. To je falešná opatrnost člověka, který se domnívá, že má dost vlastních sil, aby se ospravedlnil. Nemyslete si, že jenom vy sami jste moudří, říká svatý Pavel, protože je psáno: Způsobím, že k ničemu nebude moudrost moudrých a opatrnost opatrných.

Svatý Tomáš stanoví tři úkony této ctnosti: žádat o radu, posoudit ji a rozhodnout se. První krok na cestě k moudrosti je poznání vlastní omezenosti, to je ctnost pokory. Umění připustit, že některé problémy zcela nevyřešíme, že v mnoha případech nemůžeme postihnout všechny okolnosti, které je třeba mít při posuzování na zřeteli. Proto bychom měli mít zkušeného duchovního rádce, který by s námi sdílel upřímnou touhu milovat Boha a věrně ho následovat. Nestačí žádat jen tak o nějaký názor, musíme se obrátit na někoho, kdo nám může poradit nezištně a správně.

Potom je třeba tento názor posoudit, protože moudrost vyžaduje většinou rychlé správně rozhodnutí. Někdy je ovšem moudré naopak rozhodnutí oddálit, dokud nemůžeme všechno dobře posoudit, jindy by bylo velmi nemoudré nezačít dělat co nejdříve to, co vidíme, že se má dělat, zvláště když jde o dobro druhých.

Taková moudrost srdce, taková opatrnost se nestane nikdy opatrností tělesnou, o které mluví svatý Pavel: opatrností lidí, kteří jsou rozumní, ale nesnaží se svého rozumu používat k tomu, aby hledali a milovali Boha. Pravá moudrost stále sleduje pozorně všechny Boží vnuknutí a při tomto bdělém sledování naslouchá a přijímá do své duše spasitelné sliby a poučení: Velebím tě, Otče, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým.

Moudrost srdce je ctnost, která usměrňuje a řídí mnoho dalších ctností. Moudrostí se člověk stává statečným, aniž by byl pošetilým, neodmítá kvůli pohodlí žít plně podle Božích přikázání. Umírněnost moudrého není necitelnost misantropa, jeho spravedlnost není tvrdá, jeho trpělivost není podlézavost.

Není moudrý ten, kdo se nikdy nemýlí, ale ten, kdo své omyly dokáže napravit. Je moudrý, protože dává přednost tomu, že se mu dvacetkrát něco nepodaří, než aby z pohodlí nedělal vůbec nic. Nejedná ztřeštěně a unáhleně nebo pošetile a zbrkle, ale bere na sebe riziko svého rozhodnutí a neodmítá konat dobro ze samého strachu, že se mu to nepodaří. Ve svém životě se setkáváme s takovými rozvážnými, nestrannými lidmi, kteří nepodléhají prudkým vášním, nesklánějí jazýček vah na tu stranu, která jim právě vyhovuje. Těmto osobám téměř bezděčně důvěřujeme, ony totiž bez jakékoliv domýšlivosti a bez velkého povyku jednají vždy dobře a čestně.

Moudrost srdce by měl mít nevyhnutelně každý křesťan, ale nejvyšším cílem moudrosti není jen společenský soulad a pokoj, nevyvolávání třenic. Základní pohnutkou je plnění vůle Boha, který chce, abychom byli prostí, ale ne dětinští, pravdiví, ale nikdy naivní nebo nevážliví. Rozumné srdce získává poznání, a toto poznání je Boží láska, konečná moudrost, která nás může spasit, protože přináší všem lidem pokoj a porozumění a život věčný.

Mluvili jsme o přirozených lidských ctnostech. A teď se možná někdo z vás zeptá: ale když se budeme takto chovat, nepředpokládá to, že se budeme vzdalovat od svého normálního prostředí, není to něco, co je pro tento náš svět cizí? Nikoliv. Nikde přece není psáno, že křesťan má zůstávat stranou života ve světě. Náš Pán Ježíš Kristus svými skutky i slovy vzdával chválu jiné lidské ctnosti, která mně osobně je velmi milá: je to přirozenost, jednoduchost.

Vzpomeňte si, jak náš Pán přichází ne svět: jako všichni lidé. Své dětství a mládí prožívá v jedné palestinské vesnici jako jeden z jejich obyvatel. V letech jeho veřejného života se odráží jeho obyčejný život prožitý v Nazaretě. Mluví o práci, stará se o odpočinek svých učedníků, všem vychází vstříc a nevyhýbá se hovoru s nikým, důrazně říká těm, kdo ho následovali, aby nebránili dětem, aby k němu přicházely. A snad při vzpomínce na dětská léta uvádí přirovnání o dětech hrajících si na tržišti.

Není toto všechno naprosto normální, přirozené, prosté? Nelze žít docela obyčejný život? Ale stává se, že lidé si obvykle zvyknou na to, co je prosté a obyčejné, ale podvědomě vyhledávají to, co je okázalé, vyumělkované. Jistě jste se i vy s tím setkali: někdo např. vychvaluje krásu čerstvě nařezaných růží s jemnými, vonnými okvětními lístky. A tu někdo poznamená: vždyť vypadají jako nějaký hadr.

Přirozenost a jednoduchost jsou dvě báječné lidské ctnosti, které působí, že člověk je otevřen pro přijetí Kristova poselství. A naopak, všechno, co je nějak zamotané, komplikované, všechno piplání vlastní osoby staví zeď, která často brání uslyšet Boží hlas. Vzpomeňte si, co Kristus vrhá do tváře farizeům: uzavřeli se do svého pokřiveného světa, který vyžaduje platit desátky z máty, z kopru a kmínu, ale zanedbávají to, co je důležitější, spravedlnost a věrnost, pečují o to, aby cedili všechno, co pijí, aby neprošel ani komár, ale polykají velblouda.

Ne. Ani ušlechtilý život člověka, který nezaviněně nezná Ježíše Krista, ani život křesťana by neměl být nějak zvláštní, podivný. Všechno, o čem jsme dnes mluvili, vede k jednomu závěru: Ten, kdo se snaží o poctivost, pravdivost, upřímnost, statečnost, mírnost, velkodušnost, vyrovnanost, spravedlnost, pracovitost nebo trpělivost, je opravdovým člověkem. Jednat takto je nesnadné, ale nikdy by to nemělo být podivné. Kdyby se však někdo podivoval, bylo by to, protože se dívá kalným zrakem, zamlženým zbabělostí, nedostatkem statečnosti.

Když se někdo snaží zdokonalovat v přirozených lidských ctnostech, jeho srdce má blízko ke Kristu. A křesťan chápe, že božské ctnosti —víra, naděje a láska— i všechny ostatní, které dává Boží milost, ho nutí, aby nikdy nezanedbával ty dobré vlastnost, které sdílí s mnoha ostatními lidmi.

Přirozené lidské ctnosti —a to zdůrazňuji— jsou základem ctností nadpřirozených, a ty jsou zase dalším impulsem k rozvoji dobrých vlastností. Ale v žádném případě nestačí jen úsilí získat tyto ctnosti, ale je třeba naučit se podle nich žít. Discite benefacere , "učte se konat dobro". Je třeba konat pravidelně i vhodné skutky —upřímnosti pravdivosti, vyrovnanosti, klidnosti, trpělivosti— protože jen skutky se projevuje láska a nelze milovat Boha jen slovy, ale opravdovým činem.

Když křesťan usiluje o získání těchto ctností, jeho duše je připravena pro účinné přijetí milosti Ducha Svatého. A tyto přirozené lidské ctnosti jsou posilovány působením Ducha Svatého. Třetí Božská osoba —sladký host naší duše — nám uděluje své dary: dar moudrosti, rozumu, rady, síly, vědění, zbožnosti, bázně Boží.

Na takovém člověku je pak vidět radost a pokoj, radostný pokoj, vnitřní radost i lidská radost. Když se domníváme, že se všechno před našima očima hroutí, nehroutí se nic, protože, ty jsi přece moje záštita, Bože. Jestliže v naší duši přebývá Bůh, pak všechno ostatní, by se to zdálo sebedůležitější, je jenom nepodstatné pomíjivé, a naopak my jsme získali to, co je trvalé.

Duch Svatý nám pomáhá darem zbožnosti, abychom se s jistotou považovali za Boží děti. A Boží děti přece nemají důvod ke smutku. Smutek je jakási zplodina sobectví, budeme—li žít pro Boha, budeme radostní, i když budeme vidět své chyby a nedostatky. Radost vejde i do života modlitby, takže se nakonec dáme do zpěvu, protože milujeme a zpěv je přece projevem zamilovaných.

Když budeme takto žít, budeme tím usilovat o pokoj ve světě, budeme ukazovat druhým lidem, že sloužit Bohu znamená radost, protože Bůh miluje radostného dárce. Křesťan žije ve společnosti jako každý jiný člověk, ale z jeho srdce tryská radost člověka, který s neustálou pomocí milosti je ochoten plnit vůli Otce. A nepociťuje to jako nějakou oběť, ani se necítí nijak ponižovaný nebo omezovaný. Jde se vztyčenou hlavou, protože je člověk a Boží syn.

Naše víra přikládá velký význam těm ctnostem, které by žádný člověk neměl zanedbávat. Nikdo by neměl překonat křesťana v lidskosti. Proto ten, kdo následuje Krista, je schopen —ne pro své vlastní zásluhy, ale skrze Boží milost— sdělovat svém bližním to, co oni často jen tuší, ale nejsou schopni to pochopit, že totiž pravé štěstí, opravdová služba bližním prochází jen Srdcem našeho Vykupitele, který je perfectus Deus, perfectus homo.

Utíkejme se k naší Matce Marii, nejdokonalejšímu tvoru, který kdy vyšel z Božích rukou. Prosme ji, aby z nás udělala dobré lidi a aby ty přirozené lidské ctnosti napojené na život milosti, se staly nejlepší pomocí pro ty, kdo s námi ve světě pracují za pokoj a štěstí všech lidí.

Kapitola v jiném jazyce