Čas je poklad

Často připomínám, že když se k vám obracím a společně hovoříme s Bohem, naším Pánem, vlastně jen pokračuji nahlas ve své modlitbě. I vy byste měli sytit své duše modlitbou, i když, jako například dnes, k vám budu mluvit o tématu, které na první pohled nevypadá příliš vhodně pro láskyplný dialog, kterým by měl být náš rozhovor s Bohem. Říkám ovšem: na první pohled, protože tématem našeho zamyšlení by mělo být všechno, co se děje s námi i v našem okolí.

Budu mluvit o čase, o čase, který plyne. Nechci opakovat známé tvrzení, že o jeden rok více znamená o jeden rok méně… Ani vás nebudu nabádat, abyste se zeptali někoho jiného, co si myslí o plynutí času, protože byste patrně slyšeli odpověď ve stylu: mladost, božský poklad, který odchází, aby se nikdy nevrátil zpět… Samozřejmě nevylučuji, že byste mohli slyšet i jinou úvahu poněkud nadpřirozeného charakteru.

Také se nehodlám zdržovat nostalgickým konstatováním, že život je krátký. Nás křesťany by prchavost pozemského života měla vést k lepšímu využívání času a v žádném případě ne ke strachu z našeho Pána, a už vůbec ne k tomu, abychom se dívali na smrt jako na neblahý konec všeho. Jeden rok, který končí s milostí a milosrdenstvím Božím je dalším krokem, který nás přibližuje k nebi, naší pravé vlasti.

Když myslím na tuto skutečnost, velmi dobře chápu zvolání svatého Pavla v listě do Korintu: tempus breve est , jak je krátký nás život na zemi! V srdci opravdového křesťana znějí tato slova jako výčitka na nedostatek velkorysosti a jako stálá výzva k věrnosti. Opravdu je krátký náš čas, abychom milovali, dávali, činili zadostiučinění. Není proto správné, abychom jím mrhali, ani abychom tento poklad nezodpovědně vyhazovali oknem; neměli bychom promrhat toto období života zde na zemi, které nám Bůh svěřuje.

Otevřeme evangelium svatého Matouše (25. kapitola): nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi nevěstě. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Evangelista vypráví, že ty prozíravé dobře využily času. Moudře si opatřily potřebný olej a jsou připraveny, až je někdo upozorní, že už je čas: Ženich je tady! Jděte mu naproti! Upraví si své lampy a jdou mu radostně vstříc.

Jednou nastane den, který bude naším dnem posledním, ale který nám nenahání strach, protože pevně důvěřujeme v Boží milost a jsme už od této chvíle připraveni vyjít svému Pánu vstříc s hořícími lampami, velkoryse, rychle, s ohleduplnou láskou. Neboť v nebi nás očekává velká slavnost. Jsme to my, nejdražší bratři, kdo jdeme na svatbu Slova. My, kdo věříme v církev, my, kdo se sytíme Písmem svatým, my, kdo se radujeme, protože církev je spojena s Bohem. prosím vás, abyste se zamysleli nad tím, zda jste na tuto svatbu přišli ve svatebních šatech: zpytujte pečlivě své svědomí. Ujišťuji vás, i sám sebe, že tyto svatební šaty budou utkány z Boží lásky, když s touto láskou budeme vykonávat i ty nejnepatrnější práce. Protože na drobné pozornosti dbají právě zamilovaní, dokonce i při činnosti zdánlivě nedůležité.

Ale vraťme se k našemu podobenství. Co dělají ty pošetilé panny? Ty už se teď také snaží, aby se připravili na příchod ženicha: jdou koupit olej. Ale rozhodly se pozdě, a když odešly, přišel ženich a ty připravené panny vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: Pane, pane, otevři nám!. Přece něco udělaly, pokusily se o něco… Ale slyšely hlas, který jim tvrdě odpovídá: Neznám vás. Neuměly nebo se nechtěly připravit pečlivě, zapomněly učinit rozumné opatření a obstarat si včas olej. Chyběla jim velkorysost, aby splnily to málo, co jim bylo uloženo. Zbývalo jim ve skutečnosti mnoho hodin, ale nevyužily jich.

Zamysleme se vážně nad svým životem. Proč tak často nemůžeme najít těch pár minut, abychom s láskou mohli dokončit práci, kterou máme konat a která je prostředkem našeho posvěcení? Proč zanedbáváme své povinnosti vůči rodině? Proč tolik spěcháme právě ve chvíli, kdy se máme modlit nebo jít na mši svatou? Proč nám chybí klid a vyrovnanost pro plnění povinností našeho stavu, ale krátíme si dlouhou chvíli tím, že hovíme svým osobním choutkám? Můžete mi namítnout: vždyť jsou to maličkosti! Ano, opravdu. Ale tyto maličkosti jsou právě tím olejem, naším olejem, který udržuje živý plamen a rozsvícenou lampu.

Nebeské království se podobá hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Jistě ten příběh znáte. Ten člověk se vrací několikrát během dne na tržiště, aby najal dělníky. Jedni byli povoláni časně zrána, jiní skoro navečer.

Všichni dostávají jeden denár: mzdu, kterou jsem ti slíbil, tj. můj obraz a mou podobu. Na denáru je totiž vyražena podobizna krále. Boží milosrdenství totiž volá každého tak, aby to nejlépe odpovídalo jeho osobním poměrům, protože chce, aby všichni lidé byli spaseni.

Ale my jsme se narodili jako křesťané, byli jsme vychováni ve víře a Pán si nás jasně vyvolil. To je skutečnost. A tak, když budete cítit, že jste voláni, i když na poslední chvíli, budete moci postávat na tržišti a opalovat se jako mnoho oněch dělníků, kteří měli dost času?

My bychom neměli mít dost času, ani vteřiny ne, a to nepřeháním. Práce je všude hodně, svět je velký a miliony lidí dosud neslyšely o Kristově učení. Obracím se proto na každého z vás. Máš—li dost času, přemýšlej: je možné, že žiješ vlažně; nebo jsi v nadpřirozeném smyslu invalida. Nehýbáš se, stojíš, jsi neplodný, nerozvíjíš všechno to dobré, co bys měl předávat svým bližním, ve svém prostředí, ve své práci, ve své rodině.

Možná že mi řekneš: A proč bych se měl snažit? Neodpovím ti já, ale sám svatý Pavel: Kristova láska nás nutí. Celý lidský život nestačí k růstu tvé lásky. Od samých počátků sdružení Opus Dei jsem se snažil neustále opakovat všem velkorysým lidem, aby uváděli ve skutky Kristovo volání: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem. Poznají nás právě podle toho, protože láska je výchozím bodem veškeré činnosti opravdového křesťana.

Ten, který je vrcholem poctivosti, netvrdí, že poznají jeho učedníky podle poctivosti jejich života. Ten, který je nanejvýš střídmý, ten který dokonce ani nemá, kam by hlavu položil, ten, který se mnoho dní postil na poušti a vyhladověl, neříká apoštolům: poznají vás jako mé vyvolené, protože nejste velcí jedlíci ani pijáci.

Poctivý Kristův život byl —stejně jako vždy bude— políčkem do tváře tehdejší společnosti, stejně jako dnes tak prohnilé. Jeho střídmost bylo dalším šlehnutím biče pro ty, kdo trávili čas na nekonečných hostinách, kdy si po jídle vyvolávali zvracení, aby mohli pokračovat v jídle.

Pokora vůči Bohu byla dalším úderem na způsob takového života, kdy se člověk zabývá jen sám sebou. Když jsem byl v Římě, říkával jsem, a je možné, že jste to i vy slyšeli, že pod těmi oblouky, které jsou dnes v troskách, pochodovali domýšliví, pyšní, zpupní a triumfátoři, císaři a jejich vítězní generálové. A když procházeli těmito místy, snad sklonili hlavu z obavy, aby si nepotloukli svá vznešená čela o velkolepý oblouk. Ale Kristus, nanejvýš pokorný, neříká: poznají, že jste mými učedníky, protože jste pokorní a skromní.

Chtěl bych, abyste si uvědomili, jak po dvaceti stoletích působí stále silně a nově toto Mistrovo přikázání lásky, že je to jakási vizitka opravdového Božího syna. Během svého kněžského života jsem často kázal o tom, že pro mnoho lidí je toto přikázání bohužel stále nové, protože se nikdy nebo skoro nikdy nepokusili podle něho žít. Je to smutné, ale je tomu tak. A je jasné, že slova Mesiáše jsou naprosto jednoznačná: podle toho vás poznají, že se navzájem milujete! Proto cítím nutnost tato slova našeho Pána neustále připomínat. A sv. Pavel dodává: Jeden druhého břemena neste a tak naplníte Kristův zákon. Ztracené chvíle, snad s falešnou výmluvou, že máš času nazbyt… A přitom je tolik bratří, kteří jsou přetíženi prací! Pomoz jim, ale jemně, zdvořile, s úsměvem na rtech, tak aby si toho ani nevšimli, a aby ani nemuseli projevovat vděčnost, protože tvoje taktní jemná láska to dokáže udělat tak, že si tvé pomoci ani nikdo nevšimne.

Nezbyla jim ani volná chvilka, říkali patrně ty ubohé panny, které měly prázdné lampy. Dělníkům na tržišti ještě zbývá větší část dne, protože necítí povinnost nabídnout své služby, ačkoli Pán hledá stále, naléhavě, od samého rána. Přijměme jeho výzvu, odpovězme na ni ano a snášejme s láskou —pak to ovšem nebude jen snášení-tíhu dne i horka.

Teď se zamyslíme nad podobenstvím o člověku, který se chystal na cesty, zavolal si své služebníky a svěřil jim svůj majetek. Každému z nich svěřil jinou částku, aby ji spravoval v jeho nepřítomnosti. Myslím, že bude velmi vhodné soustředit se na jednání toho, kdo přijal jednu hřivnu: jeho jednání se u nás říká mazanost. Přemýšlí a rozvažuje ve svém nepříliš rozvinutém rozumu a rozhodne: šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl.

Jaké zaměstnání si asi zvolí ten člověk, jestliže zakopal pracovní nástroj? Rozhodl se neodpovědně a z pohodlnosti vrátit pouze to, co mu bylo svěřeno. Bude promarňovat minuty, hodiny, dny, měsíce, roky dokonce život! Ostatní se snaží, obchodují, velkomyslně se starají, aby získali více, než dostali. Je to spravedlivý zisk, protože doporučení bylo jasné: negotiamini dum venio , hospodařte, dokud se pán nevrátí. Ale onen člověk, ne, ten svůj život znehodnotil.

Je velmi smutné žít a zabíjet čas, který je velkým Božím darem. Pro ospravedlnění takového počínání neexistuje žádná výmluva. Nikdo ať neříká: mám k disposici jen jednu hřivnu, nemohu ničeho dosáhnout. I s jedinou hřivnou můžeme přece vykonat záslužnou práci. Je velmi smutné nezískat nic, nemít dobrý užitek ze všech schopností —ať jich je málo nebo hodně— které Bůh dává člověku, aby sloužil lidem a společnosti.

Když nějaký křesťan promarňuje svůj čas na zemi, dostává se do nebezpečí, že promarní i své nebe, když se pro své sobectví uchýlí do ústraní, skryje si, nedělá si s ničím starosti. Kdo miluje Boha, ten nejen že dá vše co má do Kristových služeb, on dá i sám sebe. Nevidí —přízemním pohledem— své já ve zdraví, jménu, povolání.

Mnozí lidé jen myslí, říkají a dělají: moje, moje, moje. Jak odporné! Sv. Jeroným píše, že skutečně to, co je psáno: hledat výmluvy pro hřích (Žalm 140, 4), dělají tito lidé, kteří k hříchu pýchy, přidávají ještě lenost a lhostejnost.

Je to zvláště pýcha, která neustále omílá toto moje, moje, moje… Neřest, která z člověka dělá neužitečného tvora, který nezná touhu pracovat pro Boha, která ho vede k promarňování času. Snaž se o úspěšnost, potlačuj své sobectví. Tvůj život pro tebe? Tvůj život pro Boha, pro dobro všech lidí skrze lásku k Pánu! Vykopej tu hřivnu! Dělej vše, ať přinese užitek a zakusíš při tomto nadpřirozeném obchodování velkou radost, pochopíš, že nezáleží na tom, aby byl výsledek zde na zemi takový, aby ho lidé mohli obdivovat. Podstatné je odevzdat všechno, co jsme a co máme, snažit se, aby hřivna přinášela užitek a abychom se stále snažili vydávat dobré plody.

Bůh nám možná poskytuje další rok k tomu, abychom mu sloužili. Nemysli, zda to bude pět let nebo jen dva roky. Soustřeď se pouze na tento jediný rok, který právě začal. Abychom ho odevzdali a nezakopali do země. Takové by mělo být naše předsevzetí.

Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty.

Chtěl bych, abychom se zamysleli nad tímto podobenstvím z hlediska, které nás právě zajímá. Tradice v tomto příběhu viděla obraz osudu vyvoleného národa a nám ukazuje hlavně to, jak na velkou lásku Pána odpovídáme my, lidé, nevěrností a nevděkem.

Konkrétně se chci zastavit u onoho: vydal se na cesty. Docházím k závěru, že my křesťané bychom neměli opouštět vinici, do které nás Pán postavil. Měli bychom využít všech svých sil na tuto práci na vinici, pracovat na lisu a po skončení denní práce odpočívat na věži. Kdybychom se nechali vláčet pohodlností, znamenalo by to odpovědět Kristu: Ale, vždyť moje roky jsou tady pro mne, ne pro tebe. Nechci se starat o tvou vinici.

Pán vám daroval život, smysly, schopnosti, bezpočet milostí. Nemáme právo zapomínat, že každý z nás je dělníkem spolu s mnoha jinými na poli, na které On nás postavil, abychom spolupracovali při získávání potravy pro ostatní lidi. Právě tady je naše místo, přesně určené, tady se máme denně s Ním vydávat a pomáhat mu tak v jeho vykupitelském díle.

Dovolte mi, abych se znovu zeptal: tvůj čas je pro tebe? Ne, tvůj čas je pro Boha! Je možné, že díky Božímu milosrdenství toto sobectví ještě tvou duši neovládlo. Říkám ti to proto, že se ti může stát, že budeš cítit, jak tvé srdce kolísá ve víře v Krista. Pro ten případ od tebe žádám, Bůh od tebe žádá, abys věrně a vytrvale ovládal svou pýchu, představivost, abys lehkomyslně neodcházel daleko, abys neopadl od víry.

Dělníci, kteří postávali na tržišti, měli času nazbyt, člověk, který ukryl hřivnu do země, promarnil hodiny, odešel pryč ten, kdo se měl starat o vinici. Všem je společná lhostejnost k velkému úkolu, svěřenému naším Mistrem každému křesťanu: máme se totiž považovat za jeho nástroje a tak i jednat, abychom měli spoluúčast na Jeho vykupitelském díle. Měli bychom prožít celý život v radostné oběti a odevzdanosti pro blaho duší.

Sv. Matouš nám vypráví, že se Ježíš vracel z Betanie a dostal hlad. Vždy mě dojímá, když vidím Krista, který je dokonalým člověkem i dokonalým Bohem a který nás chce naučit využívat i naší osobní nedostatečnosti a přirozené slabosti, aby nás nabídl, takové, jací jsme, Otci, který s potěšením tuto oběť přijímá.

Měl hlad. Tvůrce vesmíru, Pán nade vším, trpí hladem! Pane, jak jsem ti vděčný, že vnuknutím Božím nám evangelista zaznamenal tuto stopu tvé pozemské pouti tak podrobně, že mě to nutí milovat tě ještě více, že mě to vede k touze po živém rozjímání o tvém přesvatém lidství. Perfectus Deus, perfectus homo, dokonalý Bůh a dokonalý člověk z masa a kostí jako ty nebo já.

Ježíš předešlého dne hodně pracoval, a když se vydal na cestu, pocítil hlad. Z dálky uviděl fíkovník, který měl listí. Jde tedy k němu. Svatý Marek vypráví, že nebyl čas fíků. Ale náš Pán jde k němu, aby si je natrhal, i když velmi dobře ví, že v tomto období žádné nenajde. Ale když zjistí, že ten strom je neplodný a že jen přemírou listí vytváří zdání, jako by plodný byl, nařizuje: ať z tebe již navěky nikdo nejí ovoce.

To jsou opravdu silná slova. Ať se z tebe nikdy nezrodí žádné ovoce! Jak se asi učedníci zarazili, i když si uvědomovali, že tu promlouvá Boží moudrost. Ježíš ten strom proklíná, protože u něho nachází jen plodnost zdánlivou, listí. A tak se dozvídáme, že pro nečinnost neexistuje žádná výmluva. Někdo by snad řekl: nemám dostatečné znalosti… Žádná výmluva! Nebo bude tvrdit: když ta moje nemoc… vždyť ta moje hřivna vlastně není moc velká, zrovna teď nejsou příznivé podmínky, ale to prostředí… Ani tady neplatí žádná výmluva. Běda tomu, kdo se zdobí suchým listím falešného apoštolátu, běda tomu, kdo se vychloubá listnatostí zdánlivě plodného života bez upřímné snahy vydat plody! Zdá se, že využívá času, že je neustále v pohybu, že něco organizuje, že nachází nějaký nový způsob, jak všechno vyřešit… Ale je to neproduktivní. Nikdo se nenasytí jeho skutky, nebudou—li mít nadpřirozenou šťávu.

Prosme Pána, abychom byli ochotni pracovat a přinášet ovoce. Je totiž stále dost takových, u kterých lze najít pouhé listy, velké, zářící, lesklé. Pouhé listí, jen a jen listí, nic víc. A lidé se na nás dívají s nadějí, že zaženou svůj hlad, svůj hlad po Bohu. Nesmíme zapomínat, že máme, i přes své slabosti, v rukou všechny prostředky jak jim pomoci: správné učení a Boží milost.

Znovu vám připomínám, že nám zbývá málo času: tempus breve est , protože lidský život na této zemi je krátký, a máme—li k dispozici všechny potřebné prostředky, nepotřebujeme už nic víc než dobrou vůli, abychom využili příležitosti, které nám Bůh poskytuje. Když náš Pán přišel na svět, nastala doba příhodná, den spásy pro nás i pro všechny lidi. Ať se na nás Bůh Otec nemusí obrátit s výčitkou, kterou projevil ústy proroka Jeremiáše: I čáp na nebi zná svůj čas, hrdlička, vlaštovka a jeřáb dodržuje čas svého příletu, ale můj lid nechce znát Hospodinovy řády.

Neexistuje nějaké špatné nebo nevhodné dny. Pro službu Bohu jsou všechny dny stejně dobré. Pouze některé dny může člověk promarnit nedostatkem víry, leností, svou nedbalostí, která ho nutí, aby nepracoval s bohem a pro Boha. Budu chválit Boha v každém čase. Čas je poklad, který plyne, odchází, který nám probíhá pod rukama jako voda mezi vysokými skalami. Včerejšek minul a i dnešek míjí. Zítřek bude brzy dalším včerejškem. Lidský život trvá velmi krátce. Ale i v tomto krátkém čase se toho dá hodně udělat pro Boží lásku!

Nebudeme mít žádnou výmluvu. Bůh nám přece toho tolik uštědřil: trpělivě nás poučoval, vysvětloval nám své učení v podobenstvích a bez ustání nás povzbuzoval. Stejně jako Filipa, i nás se může zeptat: Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Nastal čas, abychom opravdu pracovali, abychom pracovali celý den, abychom snášeli —rádi a s potěšením— tíži dne i horka.

Myslím, že můžeme nejlépe zakončit tyto úvahy úryvkem z 2. kapitoly evangelia svatého Lukáše. Kristus je malý chlapec. Jakou bolest asi musela pocítit jeho matka a svatý Josef, když při návratu z Jerusalema viděli, že není mezi příbuznými a přáteli. A jaká je asi jejich radost, když ho pak zdálky vidí, jak učí izraelské učitele zákona. Ale všimněte si těch slov, zdánlivě tak tvrdých, která vycházejí z úst Syna, když odpovídá své matce: Proč jste mě hledali?

Nebylo to rozumné, že ho hledali? Lidé, kteří poznali, co to je ztratit Krista a zase ho nalézt, to jistě dobře chápou… Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být tam, kde jde o záležitosti mého Otce? Copak nevěděli, že musím věnovat všechen svůj čas svému nebeskému Otci?

Ovocem dnešní promluvy by měli být poznání, že naše cesta na této zemi, za všech okolností a ve všech obdobách, je pro Boha, že je to poklad milosti, obraz nebe, že máme v rukou báječnou věc, s kterou musíme hospodařit odpovědně vůči lidem i Bohu, aniž bychom museli nějak měnit svůj stav na tomto světě, tím, že budeme posvěcovat svou práci a povolání, život v rodině, společenské vztahy, všechnu činnost, která vypadá, že je pouze světská.

Když jsem ve svých 26 letech pochopil v celé hloubce závazek sloužit Pánu v Opus Dei, prosil jsem z hloubi duše o zralost osmdesáti let. Prosil jsem o ta léta Boha, se začátečnickou dětskou naivitou abych uměl využívat čas, abych se naučil využít každé minuty v jeho službě. A pán umí poskytnout takový dar. Snad i ty i já budeme moci jednou říci: Rozumu jsem nabyl víc než starci, neboť tvá ustanovení zachovávám. Mládí by nemělo znamenat lehkomyslnost, stejně jako šediny nutně neznamenají rozvážnost a moudrost.

Uchyl se se mnou pod ochranou Kristovy Matky. Matko naše, ty která jsi viděla Ježíše, jak vyrůstá v muže, která jsi pozorovala, jak využívá svého života mezi lidmi: nauč mě využívat mé dny ve službě církvi a bližním, nauč mě, abych ve svém srdci vždy slyšel jeho laskavou výčitku, vždy kdy toho bude zapotřebí, dobrá Matko, výčitku, že můj čas mi nepatří, protože patří našemu Otci v nebesích.

Kapitola v jiném jazyce