Láska

Jednou jeden ze znalců zákona, kteří tak zamotali neplodnými vychytralými výklady a úvahami učení zjevené Mojžíšem, položil Pánu jistou otázku. Ježíš otvírá ústa a rozvážně a přesvědčivě tomuto učiteli zákona odpovídá: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je podobné. Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i proroci

A nyní pohleďte na Mistra, jak v důvěrném společenství večeřadla mluví se svými apoštoly. Blíží se hodina jeho utrpení a Kristovo srdce v přítomnosti milovaných osob vzplane: Nové přikázání vám dávám, svěřuje jim. Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.

Chcete—li lépe pochopit Pána prostřednictvím evangelia, pak vám doporučuji, abyste se snažili vžívat do popisované situace ta, jako byste jí byli sami účastni jako další osoba. A tak —vím to od mnoha lidí, kteří to také tak dělají— se budete zamýšlet nad Kristovými slovy jako Maria, nebo se, jako Marta, odvážíte svěřit se upřímně Kristu se svými starostmi, dokonce i s těmi nejbanálnějšími.

Pane, proč nazýváš novým toto své přikázání? Jak jsme právě slyšeli, láska k bližnímu byla předepsána již ve Starém Zákoně, a jistě si vzpomínáte, že Ježíš hned na začátku svého veřejného působení tento požadavek s božskou velkorysostí ještě rozšiřuje: slyšeli jste, že bylo řečeno: Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují.

Pane, dovol, abychom se znovu zeptali: proč stále nazýváš novým toto přikázání? Onen večer, několik hodin před obětí na kříži, v srdečném rozhovoru s těmi, kdo přes své slabosti a chyby, stejné jako ty naše, s tebou, Pane, přišli až do Jeruzaléma. Ty jsi nám jasně řekl, jak mám milovat: jako já jsem miloval vás. Apoštolové jistě porozuměli, vždyť byli sami svědky tvé nezměrné lásky!

Mistrův příkaz i příklad je jasný a srozumitelný. Své učení potvrzoval skutky. Nicméně si často myslím, že po dvaceti stoletích je to stále ještě přikázání nové, protože jen málo lidí se je snaží praktikovat. Ostatní lidé, většina, je raději nebrala a nebere na vědomí. Zcela sobecky docházejí k závěru: nač ještě další komplikace, mám toho svého až dost.

Takový postoj křesťanský není. Jestliže vyznáváme tutéž víru, jestliže chceme opravdu kráčet v zřetelných stopách, které zde na zemi zanechaly Kristovy kroky, nesmíme se spokojit s tím, že budeme chránit ostatní lidi od zla, které si nepřejeme sami pro sebe. Je to sice hodně, ale je to i málo, když víme, že míra naší lásky je definována Ježíšovým chováním. A ještě víc. On sám nenavrhuje tuto normu jednání jako nějaký vzdálený cíl, jako vyvrcholení celoživotního úsilí. Je to, musí to být, znovu to opakuji, abyste si to mohli převést na konkrétní úmysly, výchozí bod, protože náš Pán lásku klade na první místo jako jisté znamení: podle toho poznají, že jste moji učedníci.

Náš Pán Ježíš Kristus, přijal na sebe naše tělo a naši přirozenost, aby dal ve své osobě lidstvu vzor všech ctností. Vyzývá: Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.

Když pak později vysvětluje apoštolům znamení, podle kterého je lze poznat jakožto křesťany, neříká: protože jste pokorní. On je ten nejvznešenější, nejčistší, neposkvrněný beránek. Nic nemůže poskvrnit jeho dokonalou svatost, která je bez poskvrny. A přece neříká: lidé si uvědomí, že jste mými učedníky, protože jste nevinní a čistí.

Prožil svůj pozemský život zcela odpoután od pozemských statků. On, stvořitel a Pán vesmíru, neměl, kam by hlavu položil. A přesto netvrdí: poznají, že jste mými učedníky, protože nelpíte na bohatství. Před hlásáním evangelia stráví čtyřicet dní a nocí na poušti a přísně se postí. Ale neříká apoštolům: lidé pochopí, že sloužíte Bohu, protože nejste velcí jedlíci ani pijani.

To, co odliší apoštoly, všechny pravé křesťany ve všech dobách, jsme právě slyšeli: podle toho, právě podle toho, všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.

Zda se mi zcela logické, že na Boží děti, jako na tebe i na mne dnes, velmi působí toto Mistrovo naléhání. Pán nestanoví jako zkoušku věrnosti svých úředníků zázraky nebo neslýchané divy, i když jim dal moc konat je v Duchu svatém. Co jim sděluje? Poznají, že jste mými učedníky, jestliže se budete navzájem milovat.

Nemít v nenávisti nepřítele, neoplácet zlým za zlé, vzdát se pomsty, odpouštět bez hněvu se tehdy považovalo, a považuje se to i dnes, neklamme se, za jednání neobvyklé, příliš hrdinské, nenormální. Taková je lidská nedokonalost. Ježíš Kristus, který přišel, aby spasil všechny lidi, a chce křesťany zapojit do tohoto svého vykupitelského díla, chtěl ukázat svým učedníkům —tobě i mně— velkou, pravou ušlechtilou a mocnou lásku: máme se navzájem milovat, jako miluje Kristus každého z nás. Pouze takto, když budeme napodobovat —při své vlastní nedokonalosti lidské— způsoby božské, podaří se nám otevřít své srdce všem lidem, milovat je způsobem vyšším, zcela novým.

První křesťané dokázali velmi dobře praktikovat tuto vroucí lásku, která přesahuje pouhou solidaritu nebo laskavost. Milovali se navzájem, byli k sobě laskaví, milovali se z celého —Kristova— srdce. Spisovatel Tertulián zaznamenal ve II. století komentář pohanů, kteří obdivovali chování tehdejších věřících, které bylo nadpřirozeně i lidsky velmi přitažlivé. Říkali: Hleďte, jak se milují.

Jestliže cítíš, že si nyní i ve svém denním životě tuto chválu nezasloužíš, že tvé srdce nereaguje na Boží požadavky, jak by mělo, snaž se to napravit. Přijmi výzvu svatého Pavla: prokazujte dobro všem, ale zvláště těm, kdo vírou patří s námi do stejné rodiny, těm kdo patří k mystickému Tělu Kristovu.

Hlavní apoštolát, který bychom my křesťané měli konat, to nejlepší svědectví víry by bylo, kdybychom přispívali k tomu, aby dovládlo ovzduší pravé lásky. Když se opravdově nemilujeme, když dochází k útokům, pomluvám a roztržkám, kdo bude přitahován těmi, kdo tvrdí, že hlásají dobrou zprávu evangelia?

Je velice snadné a dokonce velmi módní ústy tvrdit, že milujeme všechny lidi, věřící i nevěřící. Ale jestliže člověk, který takto mluví, jedná špatně se svými bratry ve víře, pak pochybuji, že jeho jednání je něčím jiným než pokryteckým planým řečněním. Naopak, když v Kristově duchu milujeme ty, kdo jsou, jako my, dětmi téhož Otce, jsme spojeni stejnou vírou a jsme dědici téže naděje, naše srdce se povznáší a plane touhou po tom, aby našeho Pána poznali všichni lidé.

Když vám připomínám požadavky lásky k bližnímu, patrně si někdo pomyslí, že tato ctnost ve slovech, které jsem právě vyslovil, chybí. Není to pravda. Stravuje mě touha po spáse všech lidí a tak vás mohu ujistit, že s jistou hrdostí a bez falešného ekumenismu jsem byl velmi potěšen, když na posledním Druhém vatikánském koncilu nabývala konkrétní podoby s obnovenou intenzitou tato starost, aby se dostalo poznání těm, kdo jsou odloučeni od jediné Cesty, od Ježíše.

Ano, moje radost byla veliká i proto, že se znovu potvrzoval apoštolát tak oblíbený v Opus Dei, to je apoštolát ad fidem, apoštolát, který nezavrhuje žádného člověka a připouští, aby i nekřesťané, ateisté, pohané, měli duchovní užitek v našem sdružení. To má svou dlouhou historii utrpení a věrnosti, o tom jsem vyprávěl při jiných příležitostech. Proto znovu nebojácně opakuji, že považuji za pokryteckou a falešnou takovou horlivost, která vede k tomu, že se někdo chová dobře k těm, kdo jsou nám vzdáleni, ale pošlapává ty, kdo s námi sdílejí stejnou víru, a pohrdá jimi. Také ti nebudu věřit, že se opravdu zajímáš o toho nejposlednějšího chudáka na ulici, jestliže jednáš špatně s těmi, kdo s tebou žijí v jedné domácnosti; jestliže jsi lhostejný k jejich radostem, potížím a trápení, jestliže se nesnažíš chápat jejich chyby s tyto nedostatky pomíjet mlčením vždy, kdy nejsou urážkou Boha.

Nedojímá nás, že apoštol Jan, již ve velmi pokročilém věku, nás ve většině svých listů nabádá, abychom jednali podle tohoto Božského učení? Láska, kterou se mají křesťané navzájem milovat, pochází z Boha, který je Láska. Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. Všímá si bratrské lásky, vždyť skrze Krista jsme se stali Božími dětmi: Hleďte, jak velikou nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme.

Naléhá na naše svědomí, aby citlivěji reagovalo na Boží milost, a klade zvláštní důraz na to, že jsme dostali zvláštní důkaz Otcovy lásky k lidem: v tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. Pán se chápe iniciativy, vychází nám vstříc. Dal nám tento příklad, abychom spolu s ním sloužili druhým, abychom —rád to opakuji stále znovu— velkoryse položili své srdce na zem, aby po něm lidé mohli jít a šli po měkkém, aby se jim tak usnadnilo jejich úsilí. Měli bychom se takto chovat, protože jsme děti stejného Otce, toho Otce, který neváhal a dal nám svého milovaného Syna.

Lásku si sami nevytváříme, zaplavuje nás milostí Boží: protože On si zamiloval nás. Je třeba nechat se prodchnout touto překrásnou pravdou: jestliže můžeme milovat Boha, je to proto, že Bůh si zamiloval nás. Všichni tedy, ty i já, můžeme oplývat láskou ke svým bližním, protože jsme skrze Otcovu lásku zrozeni k víře. Nebojte se žádat Pána o tento poklad, o tuto nadpřirozenou ctnost lásky, abyste je mohli rozdávat a to i v těch nejmenších maličkostech.

Stávalo se často, že my křesťané jsme neuměli reagovat na tento dar, často jsme ho znevažovali jako by se jednalo o nějakou bezduchou, chladnou almužnu; nebo jsme ho redukovali na více či méně formální dobročinnost. Dobře vyjádřila tuto úchylku jedna nemocná žena, když rezignovaně povzdechla: tady se mnou jednají milosrdně, ale moje matka o mne pečovala s láskou. Takovéto rozlišování nemůže působit láska, vycházející z Kristova srdce.

Abyste si tuto pravdu dobře zapamatovali, kázal jsem mnohokrát, že přece nemáme jedno srdce, kterým bychom milovali Boha, a jiné, další, kterým bychom milovali lidi: toto naše malé srdce z masa miluje láskou lidskou, která ovšem spojena s láskou Kristovou je i láskou nadpřirozenou. Takovou, a ne žádnou jinou lásku bychom měli pěstovat ve svém srdci a ona nás povede k tomu, že budeme v druhých lidech vidět obraz našeho Pána.

Svatý Lev Veliký říká, že za své božní bychom neměli považovat pouze lidi, s kterými nás pojí přátelské nebo příbuzenské svazky, nýbrž všechny lidi, s kterými máme společnou podstatu… Stvořil nás tentýž stvořitel, tentýž stvořitel nám dal duši. Všichni se těšíme z téhož nebe a z téhož vzduchu, stejně všem plynou dny i noci, ačkoliv jedni jsou dobří a druzí jsou špatní, jedni spravedliví a jiní nespravedliví. Bůh je přesto velkorysý a laskavý ke všem.

My Boží děti se snažíme praktikovat toto nové přikázání, církev nás učí, abychom sloužili a ne abychom se nechali sloužit, snažíme se milovat lidi novým způsobem, aby všichni poznali, že je to ovoce Kristovy milosti. Naše láska nemá co dělat se sentimentálním postojem ani s pouhým kamarádstvím ani s jakousi snahou pomáhat druhým, abychom si dokázali, že jsme něco lepšího. Láska znamená umět žít s bližním, ctít —znovu to zdůrazňuji— Boží obraz, který je v každém člověku, a snažit se, aby i on ho viděl, aby se dovedl obrátit ke Kristu.

Univerzálnost lásky znamená proto univerzálnost apoštolátu: skutky a pravdivý postoj z naší strany a záruka Boha, který chce, aby se všichni zachránili a došli k poznání pravdy.

Jestliže máme milovat i nepřátele —mám na mysli ty lidi, kteří nás pokládají za své nepřátele, já osobně necítím nepřátelství k nikomu ani k ničemu— tím spíše bude třeba milovat ty, kdo nám jsou nějak vzdáleni, ty, kdo nám nejsou příliš sympatičtí, ty, kdo svou řečí, kulturou nebo výchovou se zdají být proti tobě nebo proti mně.

O jakou lásku se jedná? Písmo svaté mluví o dilectio, aby bylo jasno, že se nejedná pouze o soucit. Vyjadřuje totiž spíše pevné rozhodnutí vůle. Latinský výraz dilectio pochází ze slova electio, od slova volit. Já bych dodal, že milovat křesťansky znamená chtít milovat, pro Krista být odhodlán usilovat o dobro lidí bez jakéhokoliv rozlišování, a získat pro ně především to nejlepší: aby poznali Krista a zamilovali si ho.

Pán na nás naléhá: milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Nemusíme nutně pociťovat lidské sympatie k lidem, kteří by nás odmítli, kdybychom se k nim chtěli přiblížit. Ale Ježíš od nás vyžaduje, abychom jim neopláceli zlem zlo, abychom nepromarnili žádnou příležitost těmto lidem radostně sloužit, i když nás to něco stojí, abychom je zahrnovali stále do svých modliteb.

Tato dilectio, tato křesťanská láska, je vřelejší, když se týká bratří ve víře, a hlavně těch, kdo z Boží vůle s námi sdílejí život. Jsou to rodiče, manžel, manželka, děti a sourozenci, přátelé, kolegové, sousedé. Kdyby tento cit, tato ušlechtilá a čistá lidská láska podřízená Bohu a na něm založená neexistovala, neexistovala by ani křesťanská láska.

S oblibou cituji několik slov, které nám Duch svatý sděluje ústy proroka Isaiáše: discite benefacere, učte se činit dobro. Obvykle používám tuto radu, když se jedná o duchovní zápas, protože se nedá říci, že by křesťanský život byl někdy dokonalý, neboť růst v ctnostech je výsledkem skutečného každodenního úsilí.

Jak se to máme učit v běžném životě, v běžné práci? Za prvé, promyslíme si cíl, kterého chceme dosáhnout a prostředky k tomu potřebné. A potom budeme těchto prostředků používat, jednou, dvakrát,… až si vytvoříme zakořeněný a pevný návyk. Ve chvíli, kdy se něco naučím, objevíme i další věci, které jsme dosud neznali a které se stanou podnětem k tomu, abychom v tomto úsilí pokračovali stále dál, aniž bychom mohli někdy říci, že to už stačí.

Láska k bližnímu je projevem lásky k Bohu. Proto když budeme usilovat o zdokonalení této ctnosti, nemůžeme si stanovit žádnou hranici. Když se jedná o Pána, jedinou mírou je milovat bez míry. Protože jednak mu nikdy nemůžeme být dost vděčni za to, co On pro nás udělal, jednak protože právě Boží láska k lidem se projevuje právě takto: bez míry, bez vypočítavosti, bez hranic.

Ve svém horském kázání dává Ježíš Kristus všem, kdo jsou ochotni mu naslouchat, božské přikázání lásky. A když končí, shrnuje to takto: milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť On je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.

Milosrdenství není jen nějakým pouhým soucitným postojem: milosrdenství je přebytek lásky, která zároveň přináší i přebytek spravedlnosti. Milosrdenství znamená mít citlivé srdce, lidsky i nadpřirozeně, prodchnuté velkou, obětavou a velkorysou láskou. Svatý Pavel mluví o lásce takto: láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všechno vydrží.

Jedním z hlavních projevů lásky je pokora. Když se upřímně považujeme za pouhé nic, když chápeme, že bez Boží pomoci i ten nejslabší a nejhorší člověk by byl lepší než my, když jsme si vědomi toho, že jsme schopni všech možných chyb i všech možných ohavností, když jsme si vědomi toho, že jsme hříšníci, i když usilovně bojujeme, abychom se zbavili tolika nevěrností, jak potom můžeme smýšlet špatně o ostatních lidech? Jak bychom mohli živit ve svém srdci fanatismus, nesnášenlivost či povýšenost?

Pokora nás povede jako za ruku k co nejlepšímu jednání k bližním: to je všechny chápat, umět žít v míru se všemi lidmi, všem odpouštět, nevytvářet žádné hranice ani přehrady, jednat —vždy! — jako nástroj po jednotě s bližními, po vzájemném respektování práv každého člověka. Tento ohled k druhým může pak přerůst v pravé bratrství, které obráží stopu toho nejcennějšího v našem životě: jestliže jsme Boží děti, bratrství se neomezuje jen na nějakou frázi ani to není žádný planý ideál: je to ideál sice obtížný, ale dosažitelný.

My křesťané musíme ukázat všem lidem cynickým, skeptický, chladným i bázlivým, že taková láska je možná. Bude to snad těžké, protože člověk byl stvořen svobodný a záleží na něm, zda se v marném a trpkém odporu postaví proti Bohu nebo ne. Ale je to možné a je to i reálné, protože takové jednání plné lásky je nutně důsledkem lásky Boží a lásky k Bohu. Když všichni, ty i já, milujeme, miluje i Ježíš Kristus. A tak pochopíme celou hloubku a užitečnost bolesti, oběti, odevzdanosti v každodenním spolužití s druhými lidmi.

Byl by naivní ten, kdo by si představoval, že požadavky křesťanské lásky se plní snadno. Něco úplně jiného vidíme v běžně denní práci a bohužel i v církvi. Kdyby láska nezavazovala k mlčení, každý by mohl široce vyprávět o rozdělení, útocích, nespravedlnostech, pomlouvání, pletichaření. Musíme to prostě připustit, ale snažit se tento stav napravovat, osobně usilovat o to, abychom nikoho neranili, nikoho nepoškodili, abychom se snažili o nápravu, aniž bychom někoho ničili.

Není to nic nového. Několik let po Nanebevstoupení Krista, když ještě působili skoro všichni apoštolové a obecně panovala vroucí víra a naděje, již tehdy začalo mnoho lidí scházet z pravé cesty a nežilo Mistrovu lásku. "Je-li mezi vámi žárlivost a spory", píše svatý Pavel Korinťanům, —"nejste dost tělesní, nechováte se lidsky? Říká-li totiž jeden: Já držím s Pavlem, druhý zase: Já s Apollem, nesmýšlíte po lidsku?". Píše jim, že nechápou, že Kristus přišel, aby všechna taková rozdělení odstranil: "Vždyť co je Apollos? A co Pavel? Jen služebníci, kteří vás přivedli k víře, a každý má jen tolik, kolik mu dal Pán."

Apoštol však nezavrhuje rozdílnost: každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden pro to, druhý pro ono. Ale tyto rozličné dary musí sloužit dobru církve. Chtěl bych teď prosit Pána —chcete—li, připojte se k této mé modlitbě— aby nedopustil, aby nedostatek lásky zasel v církvi rozkol. Láska je solí křesťanského apoštolátu, jestliže se sůl zkazí, jak budeme moci se vztyčenou hlavou vysvětlovat světu, že je tady Kristus?

Proto opakuji se svatým Pavlem: "Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všechno, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje."

Na tato slova apoštola národů reagují někteří lidé stejně, jako reagovali ti Kristovi učedníci, když k nim Pán mluvil o svátosti svého Těla a své Krve. Říkali: "To je tvrdá řeč. Kdopak to má poslouchat?" Je to pravda, je tvrdá. Protože láska, kterou apoštol popisuje, se neomezuje na pouhou lidumilnost, humanitářství nebo na rozumovou útrpnost nad cizím utrpením: vyžaduje praktikovat Božskou ctnost lásky k Bohu a lásky, pro Boha, k druhým lidem. A proto "láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne… Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska."

Přesvědčili jsme se, že láska nemá nic společného s onou karikaturou, s jakou se často tato hlavní křesťanská ctnost líčí. A tak tedy, proč takový požadavek, aby se o ní neustále kázalo? Objevuje e jako jakési povinné téma, ale je málo možností projevovat ji konkrétními činy?

Kdybychom se rozhlédli kolem sebe, patrně bychom se mohli myslet, že láska je jakousi jalovou ctností. Ale když budeme všechno posuzovat z nadpřirozeného hlediska, objevíme i kořen této jalovosti: nedostatek usilovného a neustálého důvěrného styku s naším Pánem, Ježíšem Kristem a nedbání na působení Ducha svatého v lidských srdcích. Prvním plodem Ducha svatého je právě láska.

Jeden z církevních otců používá několika rad apoštola "jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon" a dodává: "budeme-li milovat Krista, budeme pak lehčeji snášet slabosti druhých lidí, dokonce i nedostatky člověka, kterého ještě nemilujeme, protože není dobrý."

A tudy vede cesta vzhůru, kterou rosteme v lásce. Kdybychom si mysleli, že nejdříve se musíme cvičit v nějakých humanitárních akcích, při ošetřování nemocných, ale bez Boží lásky, mýlili bychom se. "Nezanedbávejme Krista kvůli starosti o nemocného bližního, neboť máme milovat nemocného kvůli Kristu."

Dívejme se stále na Ježíše, který aniž by přestal být Bohem, se ponížil a vzal ne sebe podobu služebníka, aby nám mohl sloužit, protože jen takto můžeme jít kupředu. Láska touží po spojení, po sjednocení s milovanou osobou: a když se sjednotíme s Kristem, přitáhne nás touha pomáhat mu v jeho životě odevzdanosti, nesmírné lásky, oběti až k smrti. Kristus nás staví před rozhodné dilema: prožít svůj život sobecky a osamoceně nebo ze všech sil sloužit.

Na zakončení této chvíle rozhovoru s Pánem ho poprosíme, aby nám pomohl a my mohli opakovat se svatým Pavlem: "že vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit ok Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu"

Takovou lásku opěvá vřelými slovy i Písmo: "Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví". Taková láska zaplavovala i srdce Panny Marie, až její mateřská láska do něho pojala celé lidstvo. U nejsvětější Panny se láska k Bohu spojuje s péčí o všechny jeho děti. Její sladké srdce bylo pozorné i v těch nejmenších maličkostech —"nemají víno". Jak muselo trpět, když se dívalo na onu davovou ukrutnost, zuřivost katanů, kterým byl při svém utrpení a smrti vydán Ježíš. Ale Maria neříká nic. Stejně jako její Syn miluje, mlčí a odpouští. Taková je síla lásky.